O nesmyslných životech

Existují lidé, pro které je správnou představou životní náplně  sezení před televizí, doplněné občasným vykonáním základních potřeb.

 Tak nějak jsem to tušila, ale potvrdilo se mi to až nedávno. 

Vezmu to ale od začátku:

Právě jsem mířila do školy, snažila dohnat resty na písemku.
Bohužel to nedopadlo, protože vyřvávaná konverzace by rozčeřila myšlenky  i otrlým vyznavačům klidné mysli.(Možná to také znáte. Pokud nemáte skvěle odhlučněná sluchátka, je skoro nemožné neposlouchat. Třeba nemáte rádi reality show, ani divadlo, ale někteří spolucestující zjevně ano, a i MHD je jejich jevištěm. Někteří to umí vážně rozjet.)

Tihle rušiči myšlenek zjevně byli z Kladna, po chvíli začali přiožrale zpívat něco jako “Kladno, to je to město moje, to je můj hit”. Jeden z nich vyloženě pištěl, takovou tou fistulí. Zněl slizce a něco ve formě i obsahu jeho projevu mi neustále podstrkovalo myšlenku, že by mohl být duševně zaostalý. Druhý měl zase děsně hrubý hlas a inteligence byla automaticky vyhodnocena  podobně. Bohužel se ani jeden z nich nedal přeslechnout. Ještě bylo snesitelné, když probírali vánoční dárky. Relativně. Pak už následovaly především opilecké  hity.

Pointou je, že ten s fistulí by si od “mamky a holek” přál dostat basu piv.

Případně „plazmu“.

A rád by před ní strávil zbytek života.

Blbé je, že se pořád nemohu rozhodnout, co je horší. Mít vytyčené utopické a neskutečně krásné ideály, nebo se nikdy nevymezit z pouhé přízemnosti tělesných potřeb?

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *